Když se na obzoru objevila loď, nikdo z lovců perel ani z posádky doprovodné válečné galeony nečekal nic zlého. Loď proplula a opět zmizela. Byl krásný den a kapitán Cabrall počítal úlovek. Když byl hotov, sedl si, jak bylo jeho zvykem, na zadní palubu, kam si nechal přinést večeři. Miloval tyto chvíle. Připomínaly mu dobu jeho dětství ve Španělsku. Slunce, ohnivé jako víno, které právě pil, se ponořilo do vln. Z pralesa se začaly ozývat zvuky noci. Na břehu u chatrčí indiánských lovců perel se rozhořely ohně a po hladině se nesl domorodý zpěv. Kapitán se zahleděl na ohníčky. Nechápal tyto lidi. Byli tak primitivní, že to snad ani nebyla stvoření Boží. Vždyť také uctívají ty své démony. Jejich osud je už vlastně zpečetěn. Po palubě přecházela hlídka dvou vojáků. Odlesk ohně z louče se zaleskl na jejich zbroji i halapartně, kterou nesli přes rameno, dodával pocit klidu. Kapitán se ještě naposledy rozhlédl do noci, která se snesla záhy po západu slunce, a odebral se do své kajuty.

Neklidné sny kapitána Cabralla vyvrcholily tím, že ho nějaký přízrak držel za krk a on nemohl dýchat. Když otevřel oči, s hrůzou zjistil, že to není sen. V osvětlené kajutě byli cizí lidé a jeden z nich ho držel za hrdlo. Lodí se rozléhalo dunění kroků mnoha nohou, hlasy a křik. Než stačil jakkoliv zareagovat, ti cizinci ho uchopili za ruce a vyvlekli na palubu. Zde se odehrávaly výjevy z pekla. Paluba byla pokryta krví a mrtvolami mužů ve španělských uniformách. Pak ho přivlekli ke stěžni. Tam k němu přistoupil ten muž, který ho tak drasticky probudil. Poslední, co kapitán Cabrall spatřil, byla dýka, kterou ho ten člověk přibodl k besanu.

 

Don Diego držel v ruce zkrvavený dopis. Ani ho nečetl. Věděl co v něm je. Přes zábradlí terasy se díval na čekan, kde se houpala čtyři těla. Piráti. Chytá je, kde to jde, ale nepomáhá to. Ten lotr, co mu říkají Kapitán Smrt, se mu vysmívá.

„Kdo to, u všech čertů, je?! Jak ví, o věcech, o kterých nikdo jiný neví?“ syčel vztekle. Pak si vzpomněl na osud Monsignora de Aviles a na to co blábolil ten jeho šílený sekretář. Pak se otočil na posla, který nebyl nikdo jiný, než jeho velitel stráží.

„Kapitáne Ramirezi, kde to našli?“ Důstojník si odkašlal a pravil:

„Na palubě lodi, která zajišťovala lov perel na Rio de le Hacha. Posádka opět pobita. Kapitán měl na sobě ještě noční košili. Překvapili je asi ve spaní, Vaše Excelence.“

„Ve spaní? Dobře jim tak! Měli hlídat. Náklad perel je v pekle.“ Guvernér se potil. Vždy, když byl nervózní, tak se potil. Ten pirátský ďábel, mu dýchá za krk a je vždy ne o krok, ale o několik kroků před ním. Guvernéra už napadlo i zaútočit na Jamajku a Tortugu. Navždy vypálit ta pirátská hnízda. Tušil však, že tenhle podnik by ho stál hlavu. Doslova. Vojensky by na to zřejmě měl, ale nedovedl by to obhájit politicky. Nakonec se ale rozhodl k jedné věci. Napsal dopis anglickému guvernérovi na Jamajce, ve kterém ho žádal o spolupráci a pomoc při pátrání a dopadení piráta zvaném Capitán Muerta, zločince, který narušuje klid a přátelské vztahy mezi Anglií a Španělskem, dalo-li se o nějakých kdy mluvit. Věděl, že anglický král dal svým guvernérům v Západní Indii pokyn k jeho dopadení, i když ti se do toho zrovna nehrnuli. Také se don Diego dozvěděl od svých špehů v Port Royalu, že připlula eskadra několika anglických válečných lodí a přivezly s sebou generálního guvernéra kolonií Jeho Veličenstva krále Karla II. Bylo známo, že lord Whitby byl nekompromisním vynucovatelem královy vůle.

Přízrak se blížil k Barbadosu. Ačkoliv jsem nechápal proč, kapitán chtěl dohodu s guvernérem Steedem dodržet. Já osobně tomu prohnanému šejdíři nevěřil ani slovo, ale kapitán byl neoblomný. Nenaléhal jsem. Věděl jsem, že není zdrávo mu odporovat. Bylo to zvláštní, ale ať jsem se zapletl do čehokoliv, zatím mne jeho hněv míjel. Což ale nemusí být podmínka. Zapálil jsem si dýmku a vystoupil na zadní balkon. Slaný mořský vzduch mi dělal dobře a mě došlo, co mi vlastně kapitán posledně říkal. Naše posádka je směsice uprchlých otroků, životních zkrachovalců, prostě psanců všeho druhu, kterým už vlastně nic jiného nezbylo, než se vydat na moře. Doma v Anglii by nás vesměs rozvěsili po stromech a šibenicích. Všichni jsem, nebo alespoň většina z nás, jsme byli ale idealisté a snili o lepším světě. Měli jsme dost králů, a pánů. Podobní vydřiduši nás vlastně dohnali tam, kde jsme. Potáhl jsem z dýmky a uvědomil si tu svobodu, jako máme. Nikomu nemusíme skládat účty ze svých činů, jen Všemohoucímu. No v našem případě spíše Davymu Jonesovi. Nakonec stejně skončíme v jeho truhle. To je asi úděl všech bratrů volného moře. Starý tulák Davy Jones si nás už pojistil a každému dal černou známku. Zamrazilo mne v zádech. Úder lodního zvonu mě probral z úvah. Měl bych jít spát.

Ráno mě probudily rány na dveře kajuty.

„Pane Smithi,“ ozýval se stísněný hlas, „máte jít hned na palubu. Kapitán pro vás posílá.“ Rychle jsem se oblékl a vyrazil. Za dveřmi stál Pedro, jediný indián v naší posádce. Byl to Karib a dost možná i lidožrout. To Karibové byli. Sotva jsem se ocitl na palubě, ozval se hlas Jacka Thorna:

„Chopte se kormidla, pane Smithi. Máme společnost.“ Ohlédl jsem se. Před přídí bylo pobřeží Barbadosu, zato za zádí se k nám hnaly pod plnými plachtami dvě po zuby ozbrojené dvoupalubní fregaty. Svatojiřské kříže na vlajkách dávaly tušit, že jsou to Angličané. Zděšeně jsem se podíval na kapitána. Pozorně ty dvě lodi sledoval dalekohledem. Pak v klidu řekl:

„Každá má dvakrát tolik děl, co my. Za půl hodiny nás zaženou tak blízko pobřeží, že ztratíme vítr. Pak nás rozstřílejí. Co vy na to, pane Smithi?“

„Přece se nenecháme, kapitáne!“ Jack Thorn se zlověstně usmál.

„Muži k dělům na levoboku! Kormidlo ostře do leva! Tak se hněte vy mořský krysy, nebo z vás vyrazím duši!!“ Přízrak poslechl kormidlo takřka okamžitě. „A teď smrti vstříc, pane Smithi,“ vykřikl kapitán. Příď jedné z lodí teď mířila k našemu boku. Už jsme rozeznávali dělostřelce u jejích předních děl, kterak zaměřují své hlavně.

„Pal!!“ zařval kapitán. Přízrak se zhoupl, po plné salvě ze všech děl na levoboku. Výhled nám zastřel dým. Jediné co jsme slyšeli, byl praskot a výkřiky nesoucí se z dýmové clony. Když se opět rozjasnilo, spatřili jsme spoušť, na anglické fregatě. Čelen a přední stěžeň nebyl. Z předního kastelu byly jen trosky, ze kterých začínaly probleskovat plameny. To už zahřměla děla na naší zádi. Rychle jsem se otočil. Druhá loď se začala natáčet bokem a její děla byla připravena nás poslat ke dnu. Rychle jsem strhl kormidlo doprava. Přízrak chytl vítr do plachet a poskočil vpřed. Na boku druhé fregaty se objevilo několik desítek záblesků. Koule začaly se syčením zvedat vysoké sloupy vody za naší zádí. Několik jich ale proletělo i nad naší lodí. V plachtách bylo najednou několik okrouhlých otvorů. Dvě proletěly s odporným hvizdem okolo kormidelního kola a tři hoši, co byli blízko besanu, se náhle změnili v krvavé cákance na latinské plachtě a zadním stěžni.

„Miřte jí na trup!“ křikl Jack Thorn. Naše loď se stáčela pravobokem k anglické fregatě. Její kapitán ale postřehl náš úmysl a strhl svou loď do leva a směroval příď k naší zádi. Začal k nám natáčet svůj pravobok, kde bylo čtyřicet nabitých děl. Kapitán mě odstrčil od kormidla a začal Přízrak přetáčet zádí k Angličanům. Opět zahřměly naše zadní dvanáctiliberky. Hlavní ráhno na předním stěžni nepřátelské lodi spadlo na palubu a plachta přikryla přední nástavbu.

„Děla na levoboku nabita, kapitáne!“ zavolal dělmistr.

„Pane Smithi, co dělá náš přítel?“ procedil kapitán mezi zuby.

„Točí se stále na levobok, kapitáne!“

Jack Thorn se uchechtl a strhl kormidlo nalevo. Přízrak byl lehčí a proto také poněkud obratnější než ta osmdesátidělová fregata Jeho Veličenstva. Její příďová děla nám poslaly dva pozdravy. Přízrak se otřásl, když se mu koule zakously do boku. Vrhl jsem pohled na střední palubu. V pažení zela díra a jedno z děl bylo vyrvané z lafety. Pod jeho hlavní vypouštěli duši dva dělostřelci. Angličané začali vytahovat poškozené ráhno na předním stěžni. Můj zrak padl na první fregatu, která se se zmrzačenou přídí bezmocně ploužila po hladině. Její bok směřoval k nám. Oči se mi rozšířily hrůzou.

„Pozor!!“ zařval jsem. V tu chvíli zaburácela salva. Ostrý svist se přehnal nad palubou. Pak se ozval praskot. Besan se u paluby rozletěl na třísky a zhroutil se na bok. Začal ohrožovat stabilitu lodi a i hlavní stěžeň.

„Odseknout!!“ křikl kapitán. Chlapi se vrhli se sekerami a šavlemi na lana poutající stěžeň k lodi. Přízrak viditelně zpomalil a druhá fregata nás začala dohánět. Prohlížel jsem spoušť, kterou nám napáchala poslední salva. Dělostřelci na zmrzačené lodi nebyli moc zruční, ale i přes to jsme dostali několik zásahů do zádi. Kousek nad hladinou zela v zadním zrcadle trhlina, galerie byla poničená a ustřelili nám křížový stěžeň. Další problém byl, že umlčela zadní děla.

„Ke kormidlu, pane Smithi! Připravte se na zteč!!“ štěkal kapitán rozkazy. Na přídi druhé anglické fregaty se ale už shromáždil oddíl námořní pěchoty s mušketami. Začaly padat výstřely. Kulky svištěly vzduchem a vybíraly si svou daň. Na obou stranách.

„Teď!!“zařval kapitán. Desítky háků dopadly do lanoví a na pažení nepřátelské lodi. Přízrak se přitahoval k nepřátelské lodi. Naši střelci zatím pálili do vojáků, kteří zrovna nabíjeli své pušky. Desítky Rytířů Štěstěny zaplavilo anglickou palubu. Předal jsem kormidlo svému pomocníkovi, popadl dýku do zubů. Hle, zrovna mi letí vstříc lano. Chytil jsem ho a zhoupl se. Dopadl jsem jako pytel brambor těsně vedle předního stěžně. Válely se tu mrtvoly vojáků poznamenané šavlemi a tesáky našich chlapců. Po vyhřezlých střevech a krvi to poněkud klouzalo. Boj se zatím přenesl na hlavní palubu. Třaskaly tam ojedinělé výstřely z pistolí a ozýval se křik, řinčení čepelí a nářek raněných. Pak jsem zahlédl kapitána. Rval se jako tygr. Jeho kord rýsoval krvavé křivky v řadách vojáků i námořníků. V tu chvíli jsem se i já srazil s nepřítelem. Takřka dvoumetrový obr se na mě obořil lodním hákem. Jeho ostrý hrot mi prolétl okolo boku. Vytrhl jsem pistoli, ale on mi jí druhou ranou vyrazil z ruky. Pak se s mohutným řevem rozpřáhl k ráně. Jestli mě trefí, tak mě přepůlí, proběhlo mi hlavou. Odskočil jsem stranou a upadl o nějaké ležící tělo. Hák mi prosvištěl nad hlavou. Jeho váha hromotluka trochu natočila. Rychle jsem se zvedl a vrazil mu nůž do žeber. Obr zkřivil tvář bolestí a upustil svou zbraň. Jeho pracky chytily mé hrdlo. Oči mi vylezly z důlků. Sevření však povolilo a on se zhroutil k zemi. Tasil jsem šavli a rozeběhl se dál. Vpadl jsem do největšího chumlu. Sekal jsem okolo sebe hlava nehlava. Po chvíli jsem byl celý od krve. Naštěstí cizí.

„Bavíte se, pane Smithi?“ ozvalo se mi u ucha. Otočil jsem se. Má čepel narazila na kapitánův kord. Zuby se mu leskly v úsměvu. Pak se otočil a zvolal:

„Kapitáne, není třeba prolévat krev našich mužů. Zkřižte se mnou kord.“ Anglický kapitán začal křičet na své lidi, aby zastavili boj. Pak stanul před Jackem Thornem.

„Řekneš mi alespoň jméno, piráte?“ obořil se naň. Jack se ušklíbl.

„Jistě. Jack Thorn, řečený Kapitán Smrt.“ Angličan ucouvl. Do jeho očí se zavrtal Jackův pohled a do nitra strach. Čepele kordů zazvonily. Obě strany sledovaly tento boj. Po minutě anglický kord letěl obloukem do moře. Jack Thorn trhl zápěstím ve zpětném seku a proťal anglickému kapitánovi hrdlo. Jeden z důstojníků se pokusil ještě pozvednout mužstvo k dalšímu boji, ale vržená dýka tuto snahu rychle ukončila. Zbraně třeskly o palubu, jak je zbytek posádky válečné fregaty zahodil. Na kapitánův rozkaz, jsme shromáždili zajatce na hlavní palubě. Kapitán si stoupl na zadní nástavbu a promluvil k nim:

„Bojovali jste statečně. A nejste Španělé. To je pro vás určitá výhoda. Ne však veliká. Ta výhoda je, že kdo chce, může se přidat k mé posádce. Se všemi právy.“ Pak ukázal na mě.

„Támhle je můj první důstojník. Kdo chce, může se u něj zapsat. Nuže?“ Několik chlapů, se oddělilo od shluku zajatců. Byli to obyčejní námořníci, kteří byli vesměs naverbovaní proti své vůli, nebo vytažení ze šatlavy. Také si vysloužili opovržlivý pohled a nadávky od ostatních.

„Všichni?“ optal se kapitán. Pak pokrčil rameny. „Měli jste šanci. Do moře s nimi.“ Zděšení proběhlo shlukem zbylých zajatců, ale to už je hroty našich šavlí dostrkaly k okraji paluby. První oběti už padaly do vln, které se začaly hemžit hřbetními ploutvemi. Řev se nesl daleko a voda vařila. Po chvíli bylo po všem.

„Pane Smithi, stáhněte vlajku na naší lodi a vyvěste vlajku Anglie. Ještě nejsme hotovi. A vy, co jste se přidali ke mně, nezapomeňte. Zradili jste. Jestli to uděláte ještě jednou, bude mi potěšením vám vyrvat srdce z těla. Doslova. A teď se hněte!“ Kapitán se otočil a zamířil dalekohled na první fregatu, která se blížila k nám. Na zádi Přízraku vlála vlajka s anglickým křížem a druhá loď, nic zlého netuše plula vstříc své zkáze.

„K dělům,“ rozkázal kapitán stroze. Dělostřelci obsadili své posty a čekali na povel.

„Pane Handsi,“ oslovil Jack dělmistra, „miřte na trup. Snažte se jí potopit první salvou. Potom nabíjejte tak rychle, jako nikdy. Máte minutu na opětovné nabití. Ani o vteřinu déle. Pokud to nestihnete, stáhnu z vás kůži za živa. Na svá místa, pane Handsi.“ Dělostřelec odběhl a už řval v podpalubí své povely. Za čtvrt hodiny byla fregata v účinném dostřelu.

„Palte!“ Zajatou lodí otřásla salva. Vítr hned odvál dým. Okolo anglické lodi vytrysklo několik gejzírů, ale většina koulí jí začala tříštit trup, již beztak poničený salvou z Přízraku. Na napadené lodi zavládlo zděšení. Zvláště poté, co se nad naší zádí začala třepotat vlajka se smrťákem. Fregata se začala točit bokem.

„Palte!“ Bylo to k neuvěření, ale kanonýři stihli nabít děla opravdu za minutu. Druhá salva už byla přesnější. Na boku lodi se vytvořila veliká trhlina na čáře ponoru, zhroutil se hlavní stěžeň a několik děl umístěných na střední palubě odletělo z lafet. Fregata se začala naklánět na bok. Na její palubě vypukla menší bitva o místo ve člunech. Po čtvrthodině se nad lodí zavřela voda. Jednomu z člunů se podařilo dostat dostatečně daleko od místa katastrofy. Ten druhý šel za lodí pod hladinu.

„Pane Handsi?“

„Ano, kapitáne?“

„Potopte ten člun. Nechci, aby někdo varoval guvernéra Steeda.“ Zaburácel výstřel a za zádí čluny se zvedl sloup vody. Po chviličce bylo dělo znovu nabito a dělmistr ho zaměřoval. Pak opět z jeho hlavně vyšlehl plamen. devítiliberní koule dopadla doprostřed pinasy, jak se nazýval tento typ lodice. Žraloci dokončili dílo zkázy.

Slunce zapadalo, když se podařilo dodělat nejnutnější opravy na Přízraku. Pak si mě zavolal kapitán.

„ Pane Smithi, převezmete velení na Anthelope.“ Tak se jmenovala zajatá loď. „Poplujete rovnou na Tortugu. Já za vámi připluji později. Musíme dát Přízrak do pořádku. Nechám vám tu několik mužů z těch, co se k nám dnes přidali. Ale…pozor na ně.“ Převzal jsem od kapitána instrukce a krátce po západu slunce vyplul. Zamířili jsme na severozápad. Posádka pracovala na úklidu lodi po bitvě. Bylo zde spousta krve a i jiných věcí. Mrtvá těla jsme naházeli do moře a námořníci drhli palubu do běla. Vítr byl příznivý a Anthelope byla dobře stavěná loď. Plula velice rychle.

Ráno hlídka nahlásila plachty západně od nás. Vzal jsem dalekohled a snažil se rozpoznat, kdo nás poctil svou přítomností. Z paluby jsem viděl, ale jen vrcholky stěžňů. Po několika hodinách už bylo jasné, že neznámá loď pluje směrem k nám. A brzy jsme také věděli, že je to španělská galeona sotva se vlekoucí pod tíhou nákladu. Stačila jen výstražná salva z děl, aby spustila vlajku. Jejích dvanáct kanónů se nemohlo měřit s našimi osmdesáti. Ještěže španělský kapitán netušil, že mám na palubě tak čtyřicet lidí. On jich měl o dvacet víc. Deset chlapů jsem poslal na zajatou galeonu a milé Španěly jsme spoutané uložili do komory v podpalubí. Pokud vítr vydrží, tak bychom mohli být za týden u Hispanioly. Pak už je to na Tortugu kousek. Jen nesmíme potkat válečné lodi.

 

Byla noc. Těžká tropická noc. Do komnaty guvernéra proudil otevřeným oknem mořský vzduch. Guvernér Steed měl neklidné spaní. Trápily ho špatné sny. Neustále v nich viděl utopence, kterak mu svýma slizkýma rukama sahali na hrdlo a snažili se stáhnout do svého vodního hrobu. Najednou ty mrtvé příšery začaly ustupovat. Jejich středem kráčela postava v černém plášti a klobouku. Kord, byla jediná blyštivá věc, která narušovala jednolitou čerň toho přízraku. Pak sundal klobouk. V bledé tváři palčivě svítily oči a ze rtů lemovaných pěstěným knírkem stékala krev. Ty oči, ty oči přeci zná. Kapitán Thorn. Ten, jemuž říkali Kapitán Smrt. Je mrtvý. Musí být mrtvý. Jinak by přeci nebyl mezi těmi nestvůrami. Guvernér si uvědomoval, že sní.

„Vy jste mne zradil, guvernére. Poslal jste na mě dvě lodi. Toto, jsou muži z jejich posádek. Probuďte se, guvernére,“ řekl kapitán.

Ráno zalilo Bridgetown svým zlatým svitem. Rezidencí vládce ostrova se ozval hrůzný křik jeho dcery. Když do guvernérovy ložnice vtrhli vojáci místní gardy se služebnictvem, nalezli zakrvácené tělo svého pána s tváří zkroucenou hrůzou. Na prsou měl díru a v dlani své srdce. Naplnila se jeho vlastní slova.