[http://www.cernylord.cz] Nekomerční literární server Černý Lord - povídky zdarma - literární soutěž
Server Černý Lord ukončuje aktivní činnost, nové povídky již nezasílejte. Více v sekci novinky.
[Server][Povídky, tvorba][Přidat povídku][Literární soutěž][Všechny F/SF/H/P povídky][Fantasy][Sci-fi][Horor][Pohádky][Ostatní literatura][Výtvarné umění][Fotogalerie][Fonty][Projekty autorů][Autoři]Zveřejněno: 03. 03. 2010
Dílo - žánr [styl]: Literatura - Fantasy
Délka: 7.05 KB = asi 3 stran
Web autora: http://siegfried-neumaier.webgarden.cz[Diskuze][Všechny povídky autora]Seděl jsem na útesu nad jezírkem a díval se na západ Slunce. Snil jsem. Snil o neskutečném. Vampýři. Ty nádherné bytosti mě vždy přitahovaly. Tedy, vampýry. Slunce už zapadlo za obzor a soumrak se rozléval krajem. Žáby u jezírka spustily koncert. Přes den jsem byl na hřbitově. Ani nevím, co jsem tam hledal. Vampýru? Na mě by tam tak čekala. Přesto jsem na jeden hrob položil bílou růži. Na ten, ve kterém ležela. Snad. Říkalo se to. Ale pověst pravila o i zabití. Povzdechl jsem si. Sním o něčem, co asi není, a mám nereálné touhy.
Večer pokročil a Měsíc, téměř v úplňku zaléval kraj svým svitem. Zvedl jsem se. Bylo to všechno k vzteku a k pláči. Ta, které jsem dal své srdce a o které jsem si myslel, že ho dala mě, ho dnes na radnici dala jinému. Zase jsem vypadal jako blbec, když mi poslala pozvánku. Byl to její výsměch. Proč tu vůbec jsem? Život? Taková zbytečnost. Na cestě za mnou se něco pohnulo. Otočil jsem se. Stála tam nějaká žena.
„Přejete si? Dnes je hvězdárna zavřená. Zítra máme pro veřejnost," řekl jsem.
„Aha," pokrčila rameny. Pak se ale otočila.
„Když už jsem tady, můžu se na chvíli posadit? Je hezká noc."
„Já už ale půjdu. Chtěl jsem ještě něco stihnout." Zadívala se mi do očí.
„Škoda. Chtěla jsem se podívat na oblohu a vy byste mi mohl ukázat souhvězdí." Povzdechl jsem si. Zase do toho spadnu. Ta holka byla po čertech hezká. Ne. Proč bych měl? Stejně budu zase jen náhražka.
„Co chcete vidět?" zeptal jsem se. Ukázala nad sebe.
„Co je tohle za hvězdu? Je taková jasná. Má určitě krásné jméno." Poetka.
„Jo, jmenuje se Vega. Alfa Lyrae. To je jej katalogové označení."
„Moc se vám nelíbím, že ano?" Touto otázkou mě zaskočila.
„Ne, to ne, ale…“
„Ale?" Podívala se mi zpříma do očí.
„Nevěřil jsi, že přijdu. Na co jsi tu tedy čekal?" Nechápavě jsem na ni civěl. Vlasy se jí míhaly ve vánku. Přistoupila blíž. Její úsměv se blýskl přímo před mýma očima.
?????????????
Proboha. Mezi rty se jí leskly zuby špičaté jako jehly. Ona je…. Ne, to není možné. Co to tu blábolím. Vždyť jsem na to čekal už jak dlouho.
„Kdo jsi?“
„Nevíš? Chodíš tam, kde jsem už dlouho a teď nevíš? Myslela jsem, že ti udělám radost.“ Díval jsem se na ni.
„Jak se jmenuješ?“ Dívka se usmála.
„Mé jméno je prastaré. Jako já. Chceš to poslední, se kterým mne pohřbili, nebo to pravé? To poslední je Lucia. To pravé je Galadris. Mám raději to pravé.“ Cítil jsem její dech na své tváři.
„Já vím, co chceš,“ zašeptala a několikrát po sobě lehce cvakla zuby.
„Zabiješ mě?“ zeptal jsem se s úzkostí v hlase. Její ruka se dotkla mé.
„Ne. Přišla jsem tě potěšit a sebe také. Každá žena je ráda, když jí někdo daruje květinu. Vampýru nevyjímaje. Nebo si myslíš, že jsem méně ženská?“
„Ne, to ne,“ špitl jsem. Místo odpovědi mi přilepila své rty na mé. Zatočil se semnou svět. Takhle mne ještě nikdo nepolíbil. Ještě nikdo. Ani ta, co se dnes vdávala. Ani ta.
„Tak na co čekáš?“ zašeptala. Byl jsem překvapený.
„Proč jsi mne políbila?“ Vampýra si povzdechla:
„Ach vy muži. Dokážete si na bojišti navzájem vyrvat střeva a z nečekaného polibku jste vystrašení jako malé děti.“ Odtáhla se ode mne. BLBE!!!! běželo mi hlavou. Tak dlouho čekáš a teď ji zapudíš?!!!!!
„Omlouvám se ti. Jen nejsem zvyklý.“ Opět se usmála a řekla něžně:
„ Já se nezlobím. Času máme dost. Tvá touha a tohle, “ a v dlani se jí objevil květ růže, co jsem zanechal na hřbitově, „ mne přivedly za tebou. Tak se mi oddej. Jsem tu jen pro tebe a ty pro mě.“ Srdce mi bušilo až v krku. Ona je vampýr. A přišla za mnou. Točila se mi z toho hlava. Dívka mne položila do trávy a lehla si vedle mě.
„ Miluju hvězdy,“ zašeptala. Sedl jsem si a zadíval se na ni. Byla krásná. Dotkl jsem se její tváře. Usmála se a ruku mi lehce políbila. Pak mi přejela zuby po kůži. Zamrazilo mě. Její tvář byla najednou blízko mé.
„Chci tě kousnout. Chci, abys poznal, že ta lidská chátra ti nedá to co já. Buď můj a já budu tvá.“ Němě jsem přikývl. Přímo před očima se její špičáky prodlužovaly. Dostal jsem trochu strach. Vycítila to a pohladila mě po tváři.
„Neboj se. Nejsem krutá.“ Pak se zakousla do mé ruky. Celé tělo se mi zatetelilo. Lehké, něžné kousnutí vzrušivě zašimralo. Povolila a kousla znovu kousek vedle. Cítil jsem špičky jejích zubů na své kůži a byl jako omámen. Nevím, jak to dělala, ale její zuby, zatím neprokously kůži. Nebolelo to. Sedla si přímo naproti mně. Její úsměv mi zářil do tváře. Vzala mi prst a přitiskla si ho bříškem na řezáky.
„ Dotýkej se jich. Jsou tu pro naše potěšení.“
„ Můžu? Nebude ti to vadit?“ Zavrtěla hlavou a rozevřela zuby ještě vice. Dotýkal jsem se těch perel a zkoumal každou špičku, která na nich byla. Galadris to však nevydržela a občas je sevřela. Chytil jsem ji za nohu. S úsměvem se vyzula a bosou nohu mi vložila do dlaně.
„ Dívej se,“ zašeptala a její ústa se opět přiblížila. Stisk zubů byl nádherný a občas i bolestivý. Vzrušovala mě. V tu chvíli její špičáky prořízly kůži a krev začala stékat do její pusy. Stiskl jsem její patu. Její dlaň mne konejšivě pohladila a zuby stiskly ještě víc. Pak pustila.
„ Ještě,“ zaprosil jsem. Z ranky ještě trochu tekla krev. Slízávala ji. Pak se ke mně přitiskla. Pověsti nelžou. Dotek zubů vampýry je elektrizující a člověk má pocit, že více již zažít nemůže. Díval jsem se na ni. Oči temné jako noc posetá hvězdami, se vpíjely do mé duše.
„Kousni mne znovu,“ zaprosil jsem. Toužil jsem po tom jako po ničem v životě. Už nic jiného nebylo. Jen já a ona. Člověk a vampýra. Konec vesmíru a brána někam. Kristus slibuje ráj, ale ona ho dává.
„Kousnu, to víš, že kousnu. Ale podívej se.“ Na zápěstí jsem měl otisk osmi zubů, tak krásně tvarovaný. Můj dech se zrychlil.
„Teď to bude tak jak si přeješ….“ Zakousla se mi do paže, tak abych viděl. Bodnutí od špičáků mě uvedlo do vrcholu extáze. Další praskání kůže ukazovalo jak další a další zuby jdou do krve. Stisk zubů se ještě nezastavil. Necítil jsem bolest. Naopak. Cítil jsem se nebývale krásně. Nic mne netížilo. Všechny strasti a bolesti odvál vánek vstříc noční obloze, kde to vše pohltily hvězdy a já se propadal do nicoty. Zvadl jsem v její náruči a odlétal do prázdnoty. Poslední, co si pamatuji, byl její uklidňující hlas.
„Spi a žij.“
Propagujte povídku na svých stránkách: <a href="http://www.cernylord.cz/index.php?ACTION=1025&FILE=572">Siegfried Neumaier - Galdris</a>
Pochvalte prosím v diskuzním fóru autorovi jeho dílo, nebo mu naopak dejte vědět, co se vám nelíbilo a jak by to měl příště zlepšit. Podělte se s ostatními čtenáři o vaše názory a reagujte na jejich.
Nezapomeňte, že diskuze umožňuje strukturovanou komunikaci, tak prosím před každou reakcí používejte funkci [Odpovědět], která se zobrazuje pod každým starším příspěvkem.
Nejsi přihlášen! Přihlášením do uživatelského účtu můžeš být informován o nových příspěvcích v diskuzi a snadno reagovat na vzkazy ostatních. Uživatelský účet má každý autor zveřejněním první povídky (je třeba e-mailem požádat o heslo), případně je možné na e-mailovou žádost založit účet i nepíšícím čtenářům.
Diskuzní fórum / kniha návštěv
Discussion / Guestbook; use Czech/Slovak/English languages only; only Latin characters are supported| | | Pěkná povídka, zajímavý příběh.
Ale trochu mě mátlo řádkování u přímých řečí... Její slova a jeho fyzická nebo myšlenková reakce hned za tím, ale slovní reakce až na dalším řádku. To jediný bych na Tvém místě trochu upravila, bude se to tak i líp číst.
Odpovědět
| | | Jo, jasně. Pokusím se to příště vychytat. Odpovědět
|
|
|
|
