Kýl fregaty krájel vody Karibiku a ta směřovala k Barbadosu. Měsíc ozařoval moře a třpytil se na vlnách jako velký kus stříbra. Několik chlapů, notně posilněno rumem, na palubě halekalo námořnické odrhovačky. Dostal jsem chuť na pomeranč. Věděl jsem, že v kuchyni u starého Henryho je jich celá bedna. Předal jsem kormidlo svému pomocníkovi a šel dolů do podpalubí. Tam jsem zaslechl hlas Šavlového Jacka, jednoho z námořníků.

„Jdu do toho s tebou, O´Malensi. Všichni jdeme. Už máme kapitána plný zuby. To co dělá, není normální, ale ten poslední kousek byl už příliš. No řekněte, pane Brotherhoode?“ Zakopl jsem o vědro.

„Hej, kdo je tam?!“ Chlapi napřáhli nože a tesáky směrem ke mně.

„To je Smith,“ řekl najednou Špína Burns, můj druhý pomocník. Tak on je tu také. Vstoupil jsem do světla.

„Co se děje, pane Smithi?“ Díval jsem se na toto shromáždění a tušil, že se tu chystá cosi, čemu se říká vzpoura.

„Špiclujete pro kapitána, pane Smithi?“ zasyčel jeden z námořníků.

„Ne, to nemám zapotřebí. Na co si to tu hrajete? Čeho chcete dosáhnout?“ ptal jsem se pohoršeně.

„Na co? Už máme téhle lodi po krk. Chce to změnu větru. Kapitánovi by to slušelo na laně. To s tím flanďákem už vážně přehnal. Akorát nám strká hlavu do oprátky. Dostane černou známku,“ rozčertil se plachtmistr.

„Tak černou známku? A kdo z vás mu ji dá, vy hrdinové? Hlavu do oprátky jsme strčili všichni ve chvíli, kdy jsme kdy vypluli s Veselým Jackem na stěžni.“

„Dyť to řikám, že špicluje pro kapitána!“ křikl znovu onen námořník a ohnal se po mě nožem. Rychle jsem uhnul a přetáhl ho židlí, o kterou jsem se málem přerazil.

„Uklidni se, Johnsone!“ křikl jsem, aby ho snad nenapadlo svou pošetilost opakovat. Pak jsem se otočil k ostatním.

„Zchlaďte si hlavy a vraťte se nohama na palubu. Většina posádky stojí za kapitánem. I když jim není zrovna pochuti, mají s ním to, proč jsou tady. Zlato. Nemůžete popřít, že tak výnosné podniky jste ještě nezažili. Většině je jedno, jestli je Jack Thorn Starý Tulák, nebo ne. A i kdyby s vámi souhlasili, tak se ho stejně všichni bojí. I já mám z kapitána strach. Děje se okolo něho moc divných věcí, které mi nahánějí husí kůži. Ale nechci, aby mě hodil žralokům.“

„A co chcete tedy dělat, pane Smithi?“ otázal se druhý důstojník.

„Plujeme na Barbados. Až tam zakotvíme, dezertuju. Prostě uteču z lodi. A vy udělejte to samé.“ Vzal jsem si pomeranč a s hlavou plnou myšlenek se vrátil na palubu. Vřelo to ve mně. Na lodi doutnala vzpoura. Na jedné straně bych měl jít za kapitánem a promluvit s ním, na druhou stranu ti chlapi měli pravdu. To, co se tu dělo, není normální. Chopil jsem se opět kormidla a překontroloval kurz. Před námi byl Barbados.

Bridgetown nás přivítal zamračenou oblohou, která hrozila deštěm. Kapitán si prohlížel dalekohledem rejdu. Stály tam tři větší lodě a několik menších. Zátoka byla chráněna pevností, jejíž baterie měly pod kontrolou nejen vjezd do ní, ale celou rejdu. Přístav samotný byl ukryt ve stínu vysokých palem, kde bylo vidět hemžení lidí. Velikostí se Bridgetown nemohl srovnávat s Port Royal, ani s jinými anglickými městy na Ostrovech, ale měl svůj význam. Velký význam. Byla to první zastávka při plavbě z Evropy. Spustili jsme kotvy poněkud stranou od ostatních. Jack Thorn si nechal svolat mužstvo a udělil jim volno. Měli jsme tři dny. Tušil jsem, že za ty tři dny, se řada z nás asi nevrátí.

Chlapi ve městě řádili jak pominutí. Nevynechali jediný bordel a jedinou putyku. Guvernér Steed a jeho muži z nás sice měli těžkou hlavu, ale na druhou stranu, jsme do kapes místních obchodníků nasypali velké množství zlata.

Byl jsem s kapitánem na audienci u guvernéra. Chtěl se s námi sejít. Obchodně. Guvernérův dům se tyčil na návrší nad městem, obklopený zahradou. Bylo vidět, že si jeho majitel i v těch skromných podmínkách, které mu pobyt na Barbadosu přináší, potrpí na určitou formu luxusu. Guvernér Steed byl lačný po penězích a ty z pirátů bylo cítit.

Náš hostitel nás uvítal v zahradním altánu. Sotva jsme s kapitánem vstoupili, bylo vidět, že guvernér kapitána poněkud podcenil. Pan Steed patrně očekával zpustlého hrdlořeza, proto si nedal příliš velkou práci se společenským oblečením. Byl tedy poněkud překvapen, když nás uviděl. Jak už jsem jednou poznamenal, tak kapitán si na dobré oblečení potrpěl a to samé vyžadoval i u svých důstojníků.

Po obvyklých zdvořilostních frázích přešel pan Steed rovnou k věci:

„Jsem rád, že vás poznávám osobně, kapitáne Thorne. Vaše pověst vás předchází.“ Kapitán jen pozvedl obočí a usrkl ze sklenky, kterou mu přinesl sluha.

„Smím se zeptat Jeho Lordstva, jaká pověst?“

„Ho, ho… tropíte si žerty, kapitáne? Jméno Kapitán Smrt, je proslulé po celém Karibiku. A nejen tady. Londýn a Escorial o vás vedou spory a nešetří silnými slovy.“

„Jak jste, mylorde, přišel na to, že zrovna já jsem Kapitán Smrt?“ zeptal se Jack Thorn s lehkým nádechem posměchu v hlase. Steed se naň zkoumavě podíval. Pak řekl:

„Vaše loď je velmi charakteristická. Není mnoho lodí, s tmavými plachtami. Španělé se vás bojí víc než ďábla. I vláda Jeho Veličenstva nařídila Kapitána Smrt dopadnout. No, ale když jím nejste, tak vás zatýkat nemusím, že? Chci vám, kapitáne Thorne nabídnout obchod, na kterém se budu finančně podílet. Výnos si pak rozdělíme na půl.“ Kapitán dopil víno a pousmál se.

„Co je to za obchod?“

„Perly. Spousty perel. Na Rio de la Hacha mají Španělé naleziště perel. Co kdyby jich jim tam pár ubylo?“ Jack si guvernéra zkoumavě prohlížel. Pak se otočil ke mně.

„Jaký je váš názor pane Smithi?“

„No, bude tam pár válečných lodí. Tuto oblast si ti psi hlídají. Nebude to žádná procházka, kapitáne,“ řekl jsem. Kapitán se zahleděl guvernérovi do očí.

„Slyšel jste, mylorde? Takže, jestli do toho půjdeme, tak ne půl na půl, ale dostanete třetinu.“ Steed se nadzvedl v křesle.

„Já nejsem kramář, kapitáne! Se mnou se nesmlouvá!“ Jack Thorn se na něj opět podíval, a guvernér se náhle stísněně přikrčil. Čekal jsem, kdy to přijde. Strach. Ten zvláštní tísnivý pocit, co lidé okolo kapitána mají.

„Já také nejsem kramář, mylorde. Vy do toho chcete dát peníze, které si jistě ošetříte smlouvou tak, abyste netratil ani penny. Já a mí chlapci, do toho dáváme své životy. A to je více, než nějaké peníze. Takže platí to, co jsem řekl já, nebo nic. Rozhodněte se, Vaše lordstvo.“ Guvernér stísněně hleděl na kapitána a pak zamumlal:

„Dobrá, ať je po vašem. Co jste vlastně zač, kapitáne? Slyšel jsem zkazky o vás, ale nevěřil jim. Kdo jste?“ Jack Thorn se ironicky pousmál a odvětil:

„Jednou to určitě uslyšíte.“Guvernér se ošil:

„No, nakonec já mám srdce na dlani.“ Do zahrady vešla mladá dívka a v náruči si nesla malého psíka. Zamířila k nám. Kapitán i já jsme povstali a kapitán obřadně smekl klobouk a vysekl poklonu. Dívka nám pokynula hlavou a řekla:

„Kdo jste pánové? Nikdy jsem vás zde neviděla. Zřejmě patříte k tamté lodi, že?“ pak se otočila ke Steedovi, „Představíš nás, papá?“ Guvernér, který se ještě asi plně nevzpamatoval ze svého vnitřního zážitku s kapitánem, jen zmateně zablekotal. Pak mu asi došlo, co po něm jeho dcera chce a povstal.

„Ano, Camillo, tito gentlemani jsou kapitán Jack Thorn a jeho zástupce, kormidelník Jeremiáš Smith. Pánové, má dcera Camilla.“ Kapitán se mile usmál, přistoupil k dívce a políbil jí ruku.

„Kapitán Thorn, k vašim službám.“ Ve chvíli, kdy se Jack naklonil ke slečně Steedové, se její pes zjančil. Začal zuřivě štěkat, pak začal kňučet a výt. Vysmekl se z její náruče a zmizel v zahradě. Camilla Steedová se zmateně podívala a po omluvě odběhla psa hledat. Také jsme se zvedli.

„Tak naše dohoda tedy platí, mylorde? Mimochodem, vaše dcera je rozkošné stvoření. Pečujte o ni, jak jen můžete. Jistě má hodně nápadníků.“ řekl se kapitán při odchodu. „Snad byste se jím nechtěl stát, kapitáne? Má dcera se dočká jiné partie, nežli je pirát.“

„Pokud jde o jisté obchody, je vám pirát dobrý, že mylorde?“ Guvernér sklopil oči. „Zítra se za vámi dostaví pan Banks a bude mít mou plnou moc tuto věc s vámi dojednat.“

 

Na druhý den ráno, nás v hostinci, kde jsme se ubytovali, opravdu vyhledal muž jménem Banks. Přinesl smlouvu, na které si dal někdo opravdu záležet. Dle ní kapitán Thorn obdržel dva tisíce liber na vystrojení lodi a ve službách pana Jonathana Bankse, podnikl obchodní výpravu na Rio de la Hacha, aby nakoupil perly. Dobře to pan guvernér vymyslel. Shrábne zisk, ale pokud se něco stane, o ničem neví. Bylo rozhodnuto, že zítra ráno vyplujeme. Mně to už bylo jedno. Byl jsem rozhodnut, že tady má plavba na Přízraku končí. Vzal jsem si své peníze a zmizel na pevninu. Měl jsem namířeno do Spieghstownu na druhé straně ostrova. Byl to malý přístav. Tam bych se mohl nalodit na nějakou loď a zmizet. Potíž byla v tom, že jsem se tam nemohl nijak dostat. Byla noc a nikomu se nechtělo do džungle, aby mne tam odvezl. Jízdu na koni, jsem si netroufal, jelikož nejsem dobrý jezdec. Dá se říci, že žádný jezdec. Zmizel jsem nakonec v nějaké špeluňce, kde bylo prázdno.

Ráno bylo nádherné. Dokonce se mi poštěstilo najít si odvoz do města. Za slušný peníz, jsem si najal kolesku. Projížděl jsem po cestě s hovorným kočím, který vyzvídal, co se dalo. Pak mi popisoval život na ostrově, jak se seznámil se svou ženou a jak se jednou vrátí domů.

Cesta mi uběhla relativně rychle. Hlavně jsem byl volný. Necítil jsem ten pach smrti, nikdo se mi nezjevoval za zády jako duch. Svítilo slunce a žádný černý plášť mi nebral jeho světlo a teplo. V Speighstownu jsem natrefil na ostatní uprchlíky. Byli už poněkud rozjaření. Hlavně Špína Burns. Sesedli jsme se všichni v hostinci a radili se co dál. Většinou jsme chtěli domů, do Anglie a moře nechat mořem. Alespoň do té doby co se na něm bude plavit Přízrak. Pořád jsem ale měl pocit, že jsme se kapitána tak lehce nezbavili. Pan O´Malens odpoledne umluvil jednoho z rybářů, aby nás dovezl do Fort de France na Martiniku. Odtud pak lodí do Evropy. Vše proběhlo hladce a my se večer nalodili na šalupu a vypluli. Vál mírný jihovýchodní vítr a moře bylo klidné. Slunce zmizelo pod obzorem a nám se nad hlavami rozsvítilo tisíce hvězd.

„Odkud jste, pane Smithi?“ zazněla otázka kormidelníka téhle bárky.

„Z Kentu. Odkud víte, jak se jmenuji?“ Rybář se pousmál.

„Vaši muži povídali. Já jen, že jste si nenajali větší loď. Já vás daleko nedovezu.“ Zadíval jsem se k obzoru. Jih zabíralo pobřeží Barbadosu. Šalupa klouzala z vlny na vlnu a rytmicky se kolébala. Začal jsem usínat. Zdály se mi šílené sny. Kapitán Smrt se mi v nich smál a měnil se v kostlivce. Pak mne uchopil za hrdlo, zvedl do vzduchu a syčel do tváře, že jsem za své hříchy propadl peklu a on je jeho vyslanec. Vzbudil jsem se zalitý potem. Pohlédl jsem kolem sebe. Hvězdy zmizely. Byla mlha. Lezavá, lepkavá mlha.

„Zdály se vám těžké sny, pane Smithi?“ ozval se rybářův hlas. Otočil jsem se. Jeho silueta na pozadí záďové lucerny seděla stále na svém místě.

„Ano. Trochu,“ zabručel jsem a chystal se znovu usnout.

„Je mlha, pane Smithi. Stejná, jakou viděli Španělé, než zemřeli.“ Mrazivá ruka mi sevřela zátylek.

„O čem to u všech ďáblů mluvíš, chlape?!“ Kormidelník zvedl ruku a řekl:

„Tiše, pane Smithi? Poslouchejte.“ Byl jsem natolik vyvedený z míry, že jsem se zaposlouchal do zvuků moře. Zdáli jsem zaslechl podivné kvílení a kňučení.

„To je zpěv mrtvých, pane Smithi.“ Prudce jsem se otočil na rybáře. V jeho tváři se cosi bělalo. Tvář kostlivce!!!

„Ne, proboha ne,“ zašeptal jsem hrůzou.

„Děje se něco, pane Smithi?“ ozvala se otázka. Třeštil jsem oči do tmy, kde se černala silueta rybáře, teď už ovšem normálního.

„Kdo, u všech ďasů jsi, chlape?“

„Já? Jen rybář. A moje loď je dost malá na to, aby vás všechny dovezla na Martinik. Ale věděl bych o lepší.“ Mráz mi běhal po zádech a hrůzou mi jektaly zuby. Snad Starej tulák řídil naše kroky. To už se probudili někteří chlapi a nechápavě poslouchali, o čem mluvíme. Pak se ozval výkřik:

„Loď! Před námi je loď!“ Zahleděl jsem se udaným směrem a tušil, co tam uvidím. Mlha se roztrhala a v záři měsíce se houpala na vlnách loď, kterou jsem po čertech dobře znal. Byli jsme ochromeni hrůzou. Bok Přízraku se tyčil nad námi a bárka k němu přirazila.

„Tahle loď vás doveze, kam si jen vzpomenete. Tak vzhůru na palubu, pánové,“ řekl rybář skřípavě. Pohlédl jsem mu do tváře. Zračil se v ní výsměch. Davy Jones nebudil větší strach. Jako omámení jsme stoupali po žebříku na palubu.

„Vítám vás,“ ozval se zatraceně známý hlas. Okolo nás se rozžaly pochodně. Kapitán stál obklopen muži posádky, kteří si nás zachmuřeně měřili. Kapitán ukázal na O´Malense.

„Pane O´Malensi. Co jste těmto dobrým mužům napovídal, že vás následovali do toho nesmyslného podniku?“ Než však stačil plachtmistr odpovědět, kapitán mu vrazil ruku do hrudi. O´Malens vykřikl. Ruka Jacka Thorna držela jeho srdce, vyrvané ven, ještě bušící. Pak si z něj ukousl. S ústy od krve se otočil k ostatním.

„Možná jste to všichni nepochopili. Nikomu nekončí smlouva dříve, než já řeknu. A vy všichni půjdete se mnou i do pekla, když řeknu. Komu se to nelíbí, může vystoupit a vyzvat mě. K večeři pak budu mít i jeho játra, ne jen srdce. Ďábel má mou podobu a vy jste mu upsali duši.“ Nakonec se otočil na mne a strach mi svou ledovou rukou sevřel srdce.

„Pane Smithi, vaše místo je u kormidla, jestli se nemýlím. Tak se tam vraťte.“

„A-ano, kapitáne,“ zakoktal jsem a klidil se ke kolu.

„Kurs, západojihozápad, pane Smithi. U Rio de la Hacha nás čeká náklad perel. Rozvinout plachty!“ Posádka se rozeběhla po své práci a Přízrak svým kýlem rozřízl vlny.

 

Dny plynuly jeden za druhým. Fregata tříštila přídí vlny a blížila se k španělskému lovišti perel. Na nejlepší perly Karibiku měl zálusk anglický guvernér a na špinavou práci si najal piráty. On sám měl zůstat čistý. Odplivl jsem si. Slunce se nořilo do vln, když se kapitán objevil na palubě. Zaplavil mne chlad. Prudce jsem se otočil.

„Ale, ale, pane Smithi. Snad se nebojíte svého kapitána?“ Pod knírem se mu zaleskly zuby.

„Máte strach, cítím to z vás. Bojíte se, že vás potrestám, za ten pokus o útěk? Proč bych měl. Musíte přijít na to, že z Přízraku není úniku. Já mám svůj cíl a vy všichni jste podepsali smlouvu. Poplujete se mnou až na kraj světa.“

„Ano, kapitáne,“ zašeptal jsem.

„Co vlastně všichni chcete? Máte vše, o čem jste snili. Topíte se ve zlatě, vítězíte v každé bitvě. Bylo to do té doby, než jste se tehdy na Jamajce nalodili na Přízrak? Tehdy jste přišli o loď, a byli švorc. V té krčmě jste propíjeli poslední peníze a vaše budoucnost byla někde mezi katovou oprátkou nebo žraloky. Jediný kdo vám mohl pomoct, byl jen Všemohoucí. Nebo Ďábel. Každý nabízí něco jiného, ale nakonec to samé. Smrt je vždy tutovka. Na vás je, jak využijete ten čas, který vám do ní zbývá. Jako pirát, máte jen dvě možnosti. Můžete si vzít vše, co jste ještě nestačil prochlastat a prošustrovat s děvkami a dožít někde v klidu. Přitom se ale budete budit ze sna se strachem, kdy na vás někdo ukáže prstem, či si vás najdou bratři, nebo se vrhnete se šavlí v ruce smrti do náruče a dostanete se do písní. Co je víc?“

„Já nevím, kapitáne. Většina chlapů by asi ocenila asi to první?“ Kapitán se opět ušklíbl.

„Myslíte? Proč jste se stal pirátem, pane Smithi?“ Ta otázka mě zaskočila.

„Já? Utekl jsem z lodi. Sloužil jsem na válečné lodi, jako pomocník kormidelníka. Kapitán byl pes. Tělesné tresty byly na denním pořádku. Nedalo se to vydržet. Jednou jsem se ohradil, po té co mi rozházel mapy, s tím, že jsou špatně udělané a že je to má vina. Dostal jsem padesát ran. Přitom to bylo jen proto, jelikož neměl pořádně ohřáté mléko ke snídani. Sotva jsem se dal do pořádku, dezertoval jsem. Za to mě čeká oprátka. Je to už deset let. Od té doby jsem pirátem. Jsem sice psanec, ale jsem svobodný. Nebo si to alespoň myslím,“ dodal jsem potichu. Kapitán se posadil na truhlu s kormidelnickými potřebami. Jeho zrak se upnul k obzoru.

„Svoboda a touha po ní je to, co všechny žene na moře. Říkáme si různě. Rytíři Štěstěny, Bratři svobodného moře a tak všelijak podobně. Nakonec se ale vaše touha zvrtne v hromadění peněz a pokus o návrat do společnosti jako bohatý člověk. Jenže ono to nejde. Každému, kdo si přičichl k moři a krvi to bude nakonec chybět. Člověk má dosti zvláštní touhy a ještě zvláštnější způsob jak je uskutečnit. Nakonec všichni stejně skončíme v náruči Mořského Ďábla. A to je i váš úděl, pane Smithi Už se mu nevyhnete. Tady na Přízraku to jen odkládáte. Generace mužů před vámi to už pochopily. Jednou to pochopíte i vy. Teď běžte. Převezmu kormidlo.“