Jednou jsem potkal satana, no a. Jednou jsem potkal boha, no a.

 

Určitě byste chtěli vědět co mi satan a bůh povídali. Zajímalo by vás to a ne, že ne nebo ne? Mě a mojí rodinu určitě ano. Moje rodina je jiná, než jiná rodina. Moje rodina je lepší než nějaká lepší rodina. Moje rodina je fakt dobrá a ne, že ne. Chcete-li, povím vám něco o ní. A nechcete-li povím vám o ní stejně.

 

Jednou, když se mě někdo zeptal, jestli mám rád svojí rodinu, zeptal jsem se já jeho na oplátku, jestli je normální. Samozřejmě, že mám rád svojí rodinu, alespoň některé její členy určitě.

 

Moje rodina je složena ze základních členů, jako je děda, babička, manželka, děti, fauna. Ne všechny části mám rád nezbytně pohromadě, ovšem jednotlivě celkem ujdou. Hlavně manželka, se kterou máme hezký vztah. Nejvíc mám rád svého tchána, jenž dlí na městském hřbitově druhým rokem a naši rodinu sleduje zpovzdálí (rozhodně se mi líbí jeho nekonfrontační přístup a on mě taky chápe). Maminka mojí paní, která se naložená v lihu v terariu tiše účastní chodu naší domácnosti, i když by určitě někdy ráda také přispěla svoji radou, nebýt toho nešťastného faktu, že se jí nedostává kyslíku a s jejím srdíčkem už to není to, co bývalo. Doktor říká, že by se to časem mělo zlepšit. A já jen tiše doufám v opak. Prarodiče jsem vám věru věrně vylíčil, snad by bylo záhodno pokračovat němými tvářemi.

 

Můj pejsek, kterého jsem dostal jako svatební dar je učiněný poklad. Cvičil jsem ho velice dlouho a i sám si osvojil velice milé dovednosti. Onehdy za mnou přiběhl z dětského hřiště, v té jeho oslintané roztomilé pusince vám měl ručičku. Naštěstí jen ručičku od panenky. Já mu hned vyhuboval, že toto se nedělá, že s dětma si má hrát a ne jim ničit hračky. Kluk jeden má za ušima. Rozuměl mi. Druhý den přiběhl a v pusince měl ruku překupníka Deža, z naší ulice. Poznal jsem to podle prstenů a růžových nehtů. Mého miláčka jsem pochválil a ocenil prasečím ouškem a prstýnky schoval pro manželku. Mám ho opravdu rád.

 

O kočce toho není moc co povídat, snad jen to, že si s mým pitbulíkem Alíkem vybudovali krásný vztah. Od té doby co visí ve sklepě na háku o ní takřka nevím. Vím jen to, že když má Alík chuť si s ní pohrát, jde jí ukousnout pacičku nebo ouško a tak je v našem domě vždy o zábavu postaráno. Stále nechápu jak může v tomto rozjaření každý den vylézt nahoru a vypít svojí porci mléka a snízt svůj příděl kočičího žrádla. Něco mi tady nehraje, snad to, že Alík má stále bílou hubu a že už nenosí urvané ruce snědých občanů tak často jako kdysi.

 

O mých dětech bych mohl mluvit celé dny. Jsou to moje zlatíčka. Něco v tomto světě co nesnese poskvrny. Kdyby měl celý svět zaniknout, musel by bůh zachovat právě je. Je to chlapeček a holčička. Pro tuto chvíli se omezím jen na konstatování faktu, že jsou drženy v nápravném zařízení pro mladistvé. Za malý prohřešek ublížení na zdraví s následkem smrti na vyučujícím pracovníku. No nejsou roztomilé?

 

Moje žena, moje zlato, moje vše. Ano tak bych mohl hovořit v superlativech o mojí lásce, mé večernici. Povím vám něco víc. Jednoho krásného rána jsem se vrátil z práce o pár desítek hodin dříve. Vlastně mi šéf cestou do práce zavolal, ať už nechodím nikdy v životě k nám do podniku. A já jsem z toho měl takový príma pocit, jakože jsem volnej, na dlažbě. Připraven podělit se o ten pocit se svojí nejdražší přiběhnu do naší ložnice. Ale běda tam jen změť těl. Když z poza peřiny vykoukne hlava mého souseda, moje nervy povolí. Vezmu sekyru, kterou mám v ložnici připravenou pro ten účel a tnu. Soused se kácí k zemi mrtev a jeho erekce, ta také zvolná upadá, až je mi líto nedokončeného aktu. Žena vše pozoruje a říká si něco k sobě. Poté zrakem zamíří do mých očí a její pohled říká: „Převezmi štafetu a dodělej mě, zlato.“ Ano, odpovím já. Dodělám to, zlato. Pozvednu sekeru a tnu podruhé. Sekera byla zaťata doprostřed lebky a držela. Tělo se náhle sesunulo do postele. Ano, přátelé a tak byste ho tam našli i dnes.

 

Výfukové plyny zavedeny hadicí do kabiny spolujezdce konají svůj účel. Ocitám se v klinické smrti. Vidím před sebou dvě postavy, přibližuji se k nim. Poznávám v nich Boha a Ďábla.

„Vždy jsi byl dobrým člověkem, pro své okolí i blízké.“ praví Bůh

„Zabil jsi svou ženu. Vraždil jsi, kradl jsi. Každému co jeho jest.“ říká Satan

„Tím, že jsi ji ulehčil od trápení orgasmem sis vysloužil cestu do nebe.“ pokračuje Bůh

„Cesta do pekla pro tebe zatím není otevřena.“ pokračuje Satan

„Ale já chci do pekla! Celý život se o to snažím.“ hájím se

„Ale špatně se snažíš. Tím, že vraždíš a kradeš se tam nedostaneš. Musíš udělat něco velice odporného, chceš-li do pekla.“ říka Satan

„To bych rád, dejte mi prosím ještě jednu šanci.“

„Máš ji mít a pamatuj, sebevražda je dobrý skutek. Že to je hřích, to je jen pověra. Tím se dostaneš leda do nebe.“ praví Satan

„Tak si to zapiš za uši a táhni zpátky na zem!“ říkají oba

 

Probudím se ze smrti a mám divný pocit, něco tu smrdí. Otevřu dveře od automobilu a nadechnu se čerstvého vzduchu. Najednou mě osvítí myšlenka. Vstoupím do politiky.

 

Domu se vracím už velice pozdě. Uvařím si kafe. Najednou přiběhne Alík s ukousnutým přirozením mého souseda a dává mi ho k nohám. To víš, že tě mám rád, ty můj kluku, jen si pochutnej. Hodím mu vepřovou kostičku jako dodatek k mizerné porci, kterou ho podaroval soused. Jdu se ješte jednou podívat do ložnice. Tam je to stále jako po jatkách. Zkusím uklidit než přijedou děti na vycházku za dobré chování. Na stolku si všimnu sundaného svatebního prstenu mé paní. Vezmu ho a nasadím jí ho na prst se slovy:

 

„Miluju tě moje lásko.“

 

Bohužel jsem se už nedočkal odpovědi..