Shlédnout v Praze na vlastní oči vystoupení Lorda Morbivoda s některým z jeho projektů se poštěstí jen jednou za čas, a tak jsme nemohli vystoupení v rámci Panzer Festu v klubu Black Pes v Klánovicích vynechat. Zde nastává hned první háček, Klánovice sice v Praze jsou, ale pravděpodobně ani sami Klánovičtí tomu nemohou věřit. Na místo konání jsme se tedy dopravili vlakem. Po krátkém zorientování ("Takže jak to bylo na mapě... podejdu koleje, kousek rovně, pod viaduktem a budu vlastně stát zase tady, kde jsem, takže by to mohla být tahle budova, vedle které stojíme.") jsme zjistili, že klub je naštěstí hned vedle nádraží, takže koordinovaný ústup z místa bojiště zpět k vlaku by po taktické stránce mohl proběhnout bez problémů.

Pořadatel u vstupu nás obral o vlezné a významně pohlédl na růžový zvýrazňovač a zpět na nás. "Mám jen tohle, takže si vás asi spíš budu pamatovat." Čekal bych lecjakou formu značkování - rozpálený cejch zobrazující bafometa, obrácený kříž vyrytý nožem na čelo, ale růžovou kytičku... "Jo, pamatuj si nás."

Další část programu byla věnována pečlivé přípravě na nadcházející kulturní zážitek, tedy v konzumaci piva a zelené. Nenápadně jsem upozornil svůj doprovod, že ten čahoun s lennonkami a máňou staženou do culíku je Lord Morbivod. Na bližší seznámení s mistrem nebyl čas. Malá skupinka odvážných se musela vydat pro pivo do hospody ve vedlejší části budovy, protože pivo na baru v klubu došlo. "Jdu pro pivo, tak si mě pořádně zapamatuj," zahlaholil jsem a proplížil se kolem výběrčího. S válečnou kořistí jsme se vrátili bez úhony, akorát jsme cestou v hospodě poněkud roztáli a ještě více nás začalo trápit, že v klubu je pěkná kosa. To byla ale jen předzvěst časů příštích, neb konečně (s dvouhodinovým zpožděním) začala zvučit první kapela a všichni nedočkavci se nahrnuli do sálu, kde ztuhly. Teplota se blížila arktickému létu, ale narozdíl od pólu zde nešlo narazit ani na ledního medvěda ani polární lišku, ale jen na houfce metaláka obecného.

Tolik tedy snad k samotnému zázemí hudební produkce, z popisu je asi více než jasné, že čekání na začátek bylo celkem protivné a hodně zdlouhavé. Jedna z avizovaných kapel nakonec ani nevystoupila (naštěstí to byli nějací grindeři, na které jsem vůbec nebyl zvědavý). První nastoupili blackmetalisti Naurrakar. Hned prvním zklamáním byla absence živého bubeníka. Zvukově se mu automat nevyrovnal a navíc byl naprogramován dost stereotypně a nenápaditě. Zpěváka občas nebylo vůbec slyšet, což je dle mého soudu bohužel velmi častý nešvar. Zpěvák se patrně vzhlédl v Gorgoroth, neb navíc proti běžnému vybavení - tedy obráceným krucifixům v životní velikosti a corpse paintu - jeho předloktí zdobilo velké množstí devítipalcových železných hřebů ovšem zjevně upravených tak, aby se do něčeho mohli zapíchnout jen velmi hloupým a nešťastným omylem. Celé vystoupení bylo pro mě spíše podprůměrné a nijak zvlášť nezaujalo, ale ani neurazilo. Nejlepší byly dvě závěrečné skladby, které - jak jsem pochopil - patřily do staršího repertoáru. Možná by se chlapci měli zamyslet, zda směřují tím správným směrem a zda by se obohaceni nabytými zkušenostmi raději neměli poněkud stočit zpět ke svým počátkům.

Další na pořad přišli prý původem ukrajinští byť v Čechách žijící Inept. Trojice (dva kytaristi a bicák) zaujala poměrně neotřelým metalem na pomezí mezi thrashem a deathem. Jedna z kytar byla ale místy až příliš ukňouraná a svými vysokými tóny tahala za uši. Kapela ke konci statečně odolala i pokusům pořadatele nahnat skluz a vypakovat je z pódia dříve než svůj set odehráli, a tak jsme mohli dál v první linii bojovat s plným nasazením, což o přestávce ve frontě na pivo ocenil i zpěvák kapely.

Pak už se čekalo jen na zlatý respektive šedý hřeb večera - Stíny plamenů. Parta v gumácích, řádně zmalovaná, jak se na blackaře sluší a patří, se do toho opřela hned od začátku vypalovačkou Nejhlubší patro z posledního alba. Zvukový rozdíl oproti předchozím kapelám byl velmi znatelný a i hudebně je produkce těchto "mistrů zkušených v oboru šedém" jednoznačně na vysoké úrovni. Trojice hrála s poměrně slušným nasazením, poklop na Morbivodově krku házel do publika prasátka a krk jeho basy se často dostával až na dosah paroháčů trčících z přední řady. Bohužel si samotný Lord Morbivod možná poněkud nadrobil velmi zdařilým tributem partě puberťaček, které si o sobě myslí, že umí zpívat, a tyto drobečky už pomalu začíná sbírat. Z publika se totiž po chvíli začaly ozívat výkřiky "Šedesátiny". Bylo mi poněkud trapně, že od lidí, kteří tam byly se mnou. Marně se je frontman snažil ukonejšit slovy "Teď zahrajeme z alba, které brzy bude šedesát let staré." a "Místo Šedesátin si zahrajeme Místo pohřbu všech svatých", marně jsem je tišil a tloukl - ještě cestou zpět ve vlaku odmítali pochopit, že Stíny plamenů nejsou Umbrtka, a cítili se dotčeni, že na tuto předělávku nedošlo. Dostalo se však na zhudebněný historicko-technický referát o výstavbě pražské kanalizace Příchod rady Lindleye, nyní více než aktuální vzhledem k tomu, že stará čistírna odpadních vod v Bubenči byla nedávno vyhlášena národní kulturní památkou. Ze starších skladeb zazněly například Zuřivý monolog Syna poklopu či Prach pro prach. Každá legrace bohužel jednou končí a tahle nebyla výjimkou. Kapela nás tak začala upomínat, že se blíží doba odjezdu posledního vlaku. I přesto si řídnoucí publikum vynutilo ještě několik přídavků. Bohužel tísnivý pocit z od Kolína kvapem se blížícího pojezdu byl neodbytný, a tak jsme se i my vydali na ústup, zatímco zvuky Návratu Mistra ještě zněly sálem. Kdoví třeba se vytrvalci dočkali ještě mnoha písní z hlubin kanalizačních stok, to už se ale asi nikdy nedozvím.