Jako mladý vdovec jsem neměl náladu na nic. Svou ženu Helenu jsem miloval a nedovedl jsem se s její ztrátou vyrovnat. Miloval jsem ji nadevše, dokonce bych se upsal i ďáblu, kdybych s ní mohl všechno prožít znovu. Ani Radimovi kamarádi a lehké dívčiny, které stále sebou vozil, mě nedovedly rozptýlit. Abych se z toho nezbláznil, dal jsem do uklízení stodoly. Pod rozpadající se plachtou a hromadou haraburdí jsem našel zaprášené vznášedlo. Nikdy jsem netušil, že by tam mohlo být.

Vznášedlo jsem vyčistil, umyl, vyleštil a přemýšlel, co s ním udělám. Takový starožitný kousek v docela slušném stavu si přímo říkal o prodej do muzea. Ještě než ho prodám, projedu se, řekl jsem si a nasedl. Byl jsem zvědavý, jestli starý vodíkový motor nastartuje. Vznášedlo však nemělo obyčejné zapalování, jen tlačítka, tak jsem jedno po druhém mačkal. Rázem jsem se ocitl v té samé stodole, ovšem úplně nové. Nechápal jsem, co se stalo. Dřevo svítilo novotou a vonělo pryskyřicí. Zvenčí se ozývaly bujaré hlasy jako by někdo něco slavil. Vyskočil jsem ze vznášedla a opatrně se podíval ven skulinou v desce. Viděl jsem tchána, jak nalévá víno lidem kolem. Podle ohlasů mu ji lidé pomohli postavit a řádně novostavbu zapíjeli. Tchána jsem vlastně znal jen z fotografií a z Helenčina vyprávění. Prý pořád něco kutil ve stodole a jednoho dne se nevrátil k večeři. Hledali ho několik dnů, marně. Zmizel beze stopy, policie byla bezradná a odložila případ. Nikdy ho nenašli, ani tělo. Možná právě on vozidlo tady ukryl. Jenže já ho viděl jako hodně mladého, možná byl starý jako já, což jsem nechápal. Pak jsem si uvědomil, kam jsem se to dostal a lekl jsem se. Okamžitě jsem nasedl a mačkal znovu tlačítka. Z palubní desky se rázem stal počítač s displejem, kde svítila mapa a datum. Podíval jsem se na displej s datem. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem seděl ve stroji času, i když jsem nemohl uvěřit v takovou technologii, která musela popírat veškeré fyzikální zákony. Nastavil jsem čas, do kterého jsem patřil, aspoň jsem doufal, že jsem ho nastavil správně. Byl jsem ze situace natolik rozrušený, že jsem si nedovedl přesně vzpomenout kolikátého právě je.

Jakmile jsem se dostal zpět, nevěřil jsem svým očím, ani smyslům. Bylo to tak neskutečné. Hodně jsem si oddechl, když jsem zjistil, že zadané datum bylo správné. Hned jsem věděl, že vznášedlo neprodám a přemýšlel jsem, k čemu by se hodilo. Vzpomněl jsem si na Helenku a na její záchranu. V dobré víře jsem se svěřil kamarádovi Radimovi, aby mi poradil. Ten si okamžitě věděl rady a veškeré plány na záchranu mojí ženy odmítal. Jak sám tvrdil, mohl bych zcela zvrátit průběh dějin nebo se někde ztratit. Navíc Radim podotkl, jak by se moje žena tvářila, kdyby mě viděla dvakrát. Pravděpodobně by měla z toho šok a to jsem nechtěl, dal jsem mu zapravdu. Vznášedlu jsme udělali pár vylepšení a vyrazili na první výpravy.

Hlavně bylo pozoruhodné naše malé omládnutí, jestliže jsme navštívili minulost. Tělo bylo zase mladé a silné. Netušili jsme však, proč jsme neomládli ještě více, když jsme zavítali do dob, kdy se nenarodili ani naši rodiče. Omládli jsme jen tak na osmnáct let a více dolů to s věkem nešlo, což jsme byli rádi. Stačilo si jen pak převléci do šatů příslušné doby a mohlo se vyrazit. Měli jsme tak možnost zavítat bez jakýchkoliv obav do starověkého Egypta a nakoupit cennosti, které se později ztratili ve víru času.

Časem jsme se naučili mluvit plynně egyptsky, staroegyptsky, persky, latinsky a dalšími jazyky, hlavně mě to šlo nějak samo. Stačilo, abych chvíli naslouchal a hned jsem odpovídal daným jazykem i s dialektem. Jako bych jen slovíčka oprášil v paměti.

Pokud jsme zavítali do budoucnosti, tak se nic nestalo, nezestárli jsme. Poprvé jsme čekali, že se z nás stanou vousatí staříci o holi, ale zůstali jsme beze změny. Do daleké budoucnosti jsme moc necestovali, protože věc z budoucna se cestou do minulosti vypařila. Nepátrali jsme po tom, proč věc zmizla, na to byly naše znalosti malé. Bylo to taky lepší, protože Radim by zpeněžil i technologii, která se měla právě vymyslet.

„Tak kam teď,“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, že pojedeme k Tonymu, Vždycky jsme k němu zajeli, když něco zbylo, ale nikdy se mi k němu nechtělo. Jeho zapšklý krám se starožitnostmi na mě působil nějak depresivně.

„Zajedeme k Tonymu, proč se tak Alane blbě ptáš, ten vždycky všechno koupí,“ řekl Radim.

Předpokládal jsem jeho odpověď, jen jsem Radima zkoušel. Poslední dobou se choval nějak divně a klepali se mu ruce.

Podíval jsem se přes malé okénko do nákladového prostoru pikapu. Na podlaze ležely v taškách jedny staré hodiny, dvě rezavé šavle a několik starých vojenských uniforem. Odbočil jsem doprava se vznášedlem a po pár metrech zastavil.

Vystoupili jsme, vzali tašky se zbožím a vešli do starožitnictví. Obchod se starým zbožím nám jen kvetl. V minulosti jsme koupili pár zcela běžných věcí a později jsme je prodávali po starožitnictvích. Už jsme měli zjištěné, co a z které doby starožitníci shánějí a podle toho jsme se také zařídí.

Za chvíli jsem vyšel ven a spokojeně jsem se usmíval. Prodali jsme právě bezcenné cetky za docela pěknou sumičku. Tony se mi jako vždycky nezamlouval. Dělal na mě prsty srdíčka a posílal mi vzduchem pusinky. Nesnášel jsem lidi, co mají plešatou hlavu a na sobě jen přehozený koberec. V obchodě jsem nechal Radima samotného s Tonym. Nevím, jak to dělal, ale jedině jemu řekl, co shání.

Za moment i Radim vyběhl ze starožitnictví a chytil mě za předloktí. Obrátil si mě k sobě a rozčílil se:

„Proč jsi se mnou netlačil na pilu, mohli jsme dostat více,“ rudl jako krocan.

„Mě to stačí,“ odpověděl jsem suše.

„Jak stačí,“ rozčiloval se, ale už ve vznášedle a mlátil vztekle do volantu dlaněmi. „Jedeme přece fifty, fifty a mně polovina nestačí.“

„Podívej se, Radime. Kdybych nenašel vznášedlo se strojem času, tak bychom chodili každé ráno do továrny makat za mizerné prachy. Nikdy bychom se neměli tak, jak se máme dnes,“ snažil jsem se ho uklidnit.

„Běž do prdele,“ odsekl. „Kdyby neporazilo vznášedlo tvoji ženu, nic bychom neměli,“ pronesl podrážděně.

„Tak to jsi nemusel,“ vytáhl jsem klávesnici, naťukal datum návratu do našeho století a zmáčkl tlačítko pro návrat. Urazil jsem se, Helenu jsem stále miloval.

„Tak promiň,“ řekl Radim už ve stodole v naší době.

Sevřel jsem rty a pokýval hlavou. Omluvu jsem přijal, přesto jsem se ještě zlobil. Poslední dobou mě hodně štvaly ty jeho zatracené narážky. Taky jsem se přistihl při myšlenkách, že se vším praštím, ať si Radim kšeftuje sám. Vlastnili jsme dvě vznášedla se stroji času. Jedno staré, původní a druhé nové, s kterým jsme podnikali cesty do různých období. Nebyl bych na něm ničím vázán a svých peněz jsem měl také dost. Mohl bych se tak vracet do minulosti a sledovat z zpovzdálí Helenku, říkal jsem si.

Vystoupili jsme ze vznášedla a dávali jsme si do svého sejfu peníze, které jsme právě utržili. Nejezdili jsme prodávat zboží do daleké budoucnosti. Vždycky jenom o pár let, protože v daleké budoucnosti neplatili už bankovky, vše se řešilo převodem. Nejvíc však obchod kvetl, když jsme se dostali do minulosti, v které právě proběhla válka. Pak stačilo po bojišti posbírat zbraně, oblečení a v současnosti nebo budoucnosti věci prodat. Byl to tak trochu hyenismus, ale takové věci nikdo nepostrádal.

„Vyrazíme ještě dneska někam?“ zeptal jsem se ospale. Nechtělo se mi už nikam, těšil jsem se do postele.

„Ještě si odskočíme do Makedonské říše. Tony chtěl sehnat z té doby zbroj a hlavně přilbici, kterou mi barvitě popsal. Co říkáš?“ prohodil nadšeně, i když moc dobře věděl, že z této doby se moc věcí nezachovalo.

„Tak jo, ještě jednu jízdu uděláme,“ souhlasil jsem dost otráveně. Otevřel jsem dveře vznášedla vyklopením nahoru a ztěžka si sedl na sedačku. Nechtělo se mi totiž nikam, ale souhlasil jsem, protože jsem na něj musel dávat pozor, aby něco nevyvedl. Poslední dobou jednal impulsivně a ledabyle. Vytáhl jsem notebook a zapátral v něm, kdy se odehrála nějaká větší bitva. V notebooku jsem měl uložené veškeré informace o cestách, které jsme doposud podnikli, ale i kdy a kde se něco pro nás důležitého odehrálo. Na klávesnici stroje času jsem potom zadal datum, místo a čas. Chvíli jsem čekal, než si Radim sedne a připoutá se. Než si však sedl za volant, hodil dozadu malý batůžek. Teprve potom zmáčkl tlačítko pro přesun v čase.

Neptal jsem se co je v batůžku, vždycky jsme si vozili s sebou jídlo a vodu. V minulosti řádili nemoci a napít se mistrní vody se rovnalo skoro rozsudku smrti.

Vznášedlo se rázem ocitlo v údolí na travnaté planině mezi dvěma mírně se táhnoucími svahy. Po bitvě nebylo ani památky. Proletěli jsme po louce dokola, ale nenarazili jsme ani na živáčka. Po druhém kole jsme vznášedlo zaparkovali uprostřed palouku v nevysokém vřesovém porostu.

Radim vystoupil a dlouho se rozhlížel. Po chvíli naštvaně zabručel:

„To je divné. Jsme tu vůbec správně? Měla tu přece být bitva.“

„Jsme tu správně,“ odpověděl jsem. „Víš sám moc dobře, že se historické prameny mohou v datech mýlit. Tak se přesuneme o jeden den později. Nečekáme přece poprvé na bitvu. Mnohokrát jsme museli přiletět později nebo zase dříve. Nasedni, posunu datum o jeden den zpět a uvidíme.“

„Zatraceně,“ zalamentoval. „Víš přece Alane, že cestování stojí hodně vodíku, který není zas tak levný.“

Přestal jsem psát na klávesnici, nahnul jsem se na místo řidiče a nahlédl na palubní desku.

„Co jančíš, máš z poloviny nádrž plnou. To vystačí ještě na dvě cesty časem,“ zakroutil jsem nechápavě hlavou nad jeho skrblictvím. Jindy rozhazoval peníze po hrstech a dnes šetřil?

„Do prdele, dělej,“ zvolal podrážděně. Hrnul se za volant jako velká voda. Jeho tvář byla vyděšená k smrti.

Hleděl jsem na něj s otevřenou pusou.

„Co se děje?“

Radim nepromluvil a jenom ukázal třesoucím se prstem na vrcholky svahů. Jeho ležérnost a průbojnost byla ta tam. Nikdy před tím se tak nechoval.

Na vršku jednoho i druhého úbočí se šikovaly vojska znepřátelených stran v těžkých zbrojích. Velitelé na koních komandovali jednotlivé šiky a podávali zprávy o průběhu řazení vyšším velitelům.

„Co nevidět vypukne bitva a my jsme schovaní v lesíku, uprostřed bitevního pole,“ zděsil se Radim.

Moje prsty se rozběhly po klávesnici nevídanou rychlostí. Nastavoval jsem čas dalšího návratu do stejné doby o dvě hodiny později. Ze zkušeností jsem věděl, že taková bitva netrvala nikdy dlouho.

Tentokrát jsme přistáli správně. Vznášedlem jsme proplouvali nad mrtvými bojovníky, žádný z vojáků nebyl živý. Bitva se odehrála velmi rychle, ranění a zbylí vojáci odešli. Nebylo ani poznat, kdo bitvu vyhrál, avšak to nás nezajímalo. Radim přidal plyn a zamířil opět do vřesoviště, než si nás někdo všimne. Po takovém boji se vždycky objevili okradači mrtvol. Nestáli jsme nikdy o setkání.

Lesík byl ovšem vypálen válečnou vřavou. Sotva jsme zastavil mezi ohořelými keři, vyběhl odtud mladík s poraněnou rukou. Byl vystrašený, okamžitě se dal na útěk. Avšak hoch nestačil daleko utéct. Znenadání se zapotácel a padl k zemi s šípem v zádech. Oba jsme se na sebe podívali, neměli jsme potuchy, co se stalo. Ještě nikdy jsme neviděli takovou situaci.

Radim popadl batůžek a v mžiku vystoupil, aniž by cokoliv řekl. V tu samou chvíli z výmolu za lesíkem vstal muž s mečem a prázdným samostřílem. Na jeho pošramoceném odění bylo poznat vysoké postavení v armádě. Hodnostář zahodil kuši, srovnal si lesklou přilbici se špicí na vrcholu a něco rozzlobeně zvolal. Přitom popadl potřísněný meč krví oběma rukama a napřáhl ho proti Radimovi.

Radim se bez obav štrachal v batůžku jako by neviděl rozzuřeného bojovníka. Voják na nic nečekal a rozběhl se s válečným pokřikem proti neznámému. Najednou se Radimovi zaleskla pistole v rukou, zazněl výstřel. Voják zarazil na místě svůj běh, kousek před Radimem. V bolestech poklekl a s umírajícím výrazem v očích se ptal, co se stalo. Z prostřeleného brnění vytékala krev, hodnostář se skácel k zemi mrtev. Radim popadl přilbici, která vojákovi upadla, když dopadl na zem. Vítězně mi ji ukazoval.

„To je kousek, co?“ řekl, aniž by se zaobíral tím, co právě udělal.

„Ty ses zbláznil,“ vzkřikl jsem na něj zděšeně z otevřených dveří řidiče. „Víš, že jsi právě změnil historii? Střílíš tu jako na střelnici, blázne jeden,“ křičel jsem na něj. Naštval mě, protože se choval chamtivě. Věděl, že za přilbici dostanou královsky zaplaceno od Tonyho, ale za jakou cenu. Navíc jsme byli domluveni, že nijak nebudeme zasahovat do momentálního dění. On naši úmluvu jednoduše porušil. Když jsem chtěl zachránit Helenu před nehodou, tak mi zásah do historie striktně zakazoval. Teď si ji klidně změnil, aniž by cokoliv řekl. Měl jsem sto chutí nastavit čas a vrátit se bez něj, ať tady shnije za živa.

„Zas se tak moc nestalo,“ mávl rukou, „jeden mrtvý v boji nebo živý, co na tom záleží. Můžeme se vrátit a dát všechno do pořádku, ne?“ přitom se přihlouple usmál, aniž by odtrhl oči od zlaté přilbice.

„Nevím, jak bys ses tvářil, kdybys potkal sám sebe, když se nečekáš. Logicky uvažuj. Když jsem zde a přes stroj času se přenesu na stejné místo, budu na stejném místě dvakrát,“ poklepal jsem si na čelo. „Co když tvoje první já se lekne a místo na vojáka vystřelíš v úleku sám na sebe, tedy na druhé já. Nebo si myslíš, že své první já přemluvíš, aby nestřílel? Nasedej, jedeme domů, než se někdo další objeví,“ vřela ve mě zlost. To byla příslovečná kapka v naplněném poháru trpělivosti až po okraj. Když jsem se na Radima podíval, viděl jsem v jeho lesklých očích štěstí z přilbice, ale také rozšířené zorničky. Poslední dobou je měl stále rozšířené. „Ty fetuješ?“ zeptal jsem se. Spíše jsem se chtěl jen ujistit, i když jsem si žádných vpichů po jehlách nikdy nevšiml.

„No a co, to je snad moje věc,“ odsekl.

Zakroutil jsem jen nechápavě hlavou, protože byl tak zaslepen přilbicí, že si neuvědomoval, co říká a přiznal se.

„Co bereš, že není na tobě skoro poznat, jen na očích.“

„Autocrak,“ odvětil, aniž by odtrhl oči od leštěné přilbice. Ustavičně na ni plival a rukávem ji otíral. „Tony ti jednu píchne pod spodní oční víčko, jestli chceš,“ prohodil jako by se nic nedělo.

„To mi říkáš jen tak?“ zděsil jsem se jeho chováním. Už jsem věděl, co tak dlouho dělal u Tonyho v obchodě. „Takže ty kšeftuješ, abys dostal svou dávku. Takové svinstvo? Jsi blbec, vždyť si tě tak zavazuje a dělá z tebe otroka. Nelíbí se mi tvé chování. A jak to, že se droga dostane do naší doby i minulosti.“

Radim pokrčil rameny a vyplázl na mě jazyk jako malé děcko. Nasedl do vznášedla a podíval se na mne.

„Nejedeme nebo co.“

Zaťal jsem naštvaně zuby a znechucen zadal zpáteční adresu.

Ve stodole jsem vyskočil ze vznášedla jako kdyby mě někdo bodl.

„Končím s tebou,“ řekl jsem, než jsem stačil přibouchnout dveře od vznášedla. „Nemá to smysl, peněz máme dost a já nebudu riskovat svůj život jen proto, že jsi pod drogami.“

Radim také vystoupil s přilbicí v rukou. Po těle se chvěl a dostával tik do obočí.

„Jak myslíš, můžeme si dát pauzu.“

„Žádnou pauzu,“ rozhodil jsem rukama a zamračil jsem se na něj. „Končím s tebou jednou provždy.“

„Nekřič, hluk mi dělá zle,“ pronesl otráveně. Zároveň se podíval na stříbrné vznášedlo, s kterým jsme cestovali.

„Klidně si ho nechej,“ prohodil jsem podrážděně, když jsem si všiml, jak projíždí očima po společném vznášedle. „Svůj podíl klidně oželím. Mě stačí původní vznášedlo, podle kterého jsme postavili tohle,“ ukázal jsem na vozidlo, kterým jsme kdysi cestovali.

Radim se rozchechtal.

„S tou starou kraksnou chceš cestovat? Nechala nás ve štychu, když jsme ho nejvíce potřebovali.“

„Já vím,“ odsekl jsem. „Kdo chtěl cestovat časem do husitských válek? Ty,“ ukázal jsem na něj prstem. „Moc dobře jsi věděl, že máme staré baterie,“ zvyšoval jsem hlas. „To bylo pořád chlácholení, že si jenom na chviličku odskočíme. Sebereme nenápadně Žižkovi palcát a hned jsme zpátky. Utáhl jsi mne tehdy na vařené nudli. Pak nás honila celá Žižkova družina a vznášedlo dostalo několik ran okovanou sudlicí, než se program propojil s náhradním zdrojem. Málem jsme se podělali strachy. Kdyby stroj času neměl druhý okruh, bylo po nás,“ odkryl jsem plachtu, pod kterou bylo ukryto stařičké vznášedlo. Rukou jsem přejel po neodborně vyklepaném blatníku. „Vidíš, ani jsi ho nenechal opravit, jak jsi sliboval.“

„Dobrá, dobrá, omlouvám se,“ rozhodil rukama i s přilbicí v ruce. „Tak tedy končíme. Ale slib mi, že každý první den v měsíci se potkáme ve stodole a povíme si, jak se nám vede.“

S těžkým srdcem jsem souhlasil, protože jsem věděl, že se bude chlubit. Radim pak s úsměvem otevřel vrata, nastoupil do stříbrného vznášedla a odjel i s přilbicí.

Od té doby jsme se scházeli a vyprávěli si, co a kde prožili. Spíše jen Radim mluvil a chvástal se, jak jsem předpokládal. Kolikrát přijel zfetovaný nebo opilý, jak zákon káže. Byl div divoucí, že nastavil správné datum setkání. Vždycky se vychloubal, jaký dobrý kšeft udělal. Později už nemluvil o kšeftech, ale jen o holkách nebo celebritách, s kterými se vyspal, než se staly slavnými.

Já o sobě moc nemluvil, spíše jsem Radima jen trpěl. Navštěvoval jsem dobu, v které jsem žil s Helenou a z zpovzdálí pozoroval kdysi prožité šťastné chvíle. Několikrát jsem se dokonce pokusil změnit historii. V osudný den, kdy Helena vešla na silnici, jsem ji chtěl vzít za ruku a včas ji strhnout na chodník. Ale pokaždé se situace odehrávala jinak, než jsem chtěl a Helenka stejně vešla do vozovky. Pokaždé následoval náraz a strašlivý pohled na nehodu. Vždycky jsem byl zdrcen pohledem na zkroucené tělo. Po mnoha marných pokusech jsem všechno vzdal. Pochopil jsem, že v jistých situacích se historie měnit nedá.

Jednoho dne, opět jsem čekal ve stodole na Radima. Byl jsem oblečený do smokingu, protože jsem chtěl zajít na hřbitov. Hela měla právě výročí úmrtí, a tak jsem ji chtěl donést kytky a hrob trochu upravit. Netrpělivě jsem přešlapoval, protože Radim měl už dost velké zpoždění. Vyšel jsem ze stodoly, abych se podíval, jestli neparkuje opilý někde jinde. Myslel jsem si totiž, že je zase mimo z drog a netrefil na smluvené místo. V tom jsem uslyšel před domem u garáže ženský bujarý jásot a opilý hlas Radima, jak mne volá. Zaťal jsem zlostně zuby, naštvaně jsem zasupěl, vyběhl ze stodoly a běžel jsem před dům Radimovi pořádně vynadat.

Vyšlapoval jsem si rázným krokem okolo domu ke garáži, když jásot rázem ustal a změnil se v hrůzné ječení. Na to zaštěkal samopal v několika dlouhých dávkách. Vše ukončil tupý výbuch.

Okamžitě jsem se přilepil ke zdi, nad domem přeletěla ohnivá koule s oblakem dýmu. Někdo hlasitě zasténal. Zazněly jednotlivé výstřely a byl klid. Opatrně jsem se podél zdi přiblížil k rohu garáže a jedním okem se podíval, co se stalo. Stříbrné vznášedlo se strojem času hořelo červenými jasnými plameny, které olizovaly nehybná mrtvá těla uvnitř. O kus dál stálo jiné vznášedlo a dva muži v černých pláštích. Ten robustnější s blonďatými vlasy a se samopalem na rameni zapálil láhev s hořlavinou a hodil ji do stále hořícího vznášedla, které okamžitě vzplálo vysokými jasnými plameny. Druhý muž zastrkoval revolver do pouzdra a rozhlížel se kolem.

Šokovaný pohledem jsem se honem stáhl zpět. Vzápětí zazněla mohutná detonace. Vodíková nádrž explodovala od vysokého žáru. K obloze se vznesla další velká ohnivá koule.

Na nic jsem nečekal a vzal do zaječích. Vběhl do stodoly a zabarikádoval se. Otevřel jsem sejf a vybral ve spěchu veškerou hotovost, kterou jsem tam měl. Peníze jsem naházel na zadní sedadla a honem startoval. Třesoucí se rukou jsem zadával adresu do minulosti. Naštěstí jsem si vznášedlo opravil a vyměnil baterie, něco mi našeptávalo, že jej mám dát dohromady. Byl právě nejvyšší čas opustit místo. Muži dorazili ke stodole a dobývali se dovnitř. Zmáčkl jsem tlačítko pro přesun.

Když jsem se konečně dostal do minulosti, oddychl jsem si. Podíval jsem se na displej. Byl jsem v době, kdy jsme se ještě s Helenkou nepotkali. Rozhlédl jsem se kolem. Nestál jsem v té samé stodole jako vždycky, ale v jakési malé a zchátralé budově. Zadal jsem v tom zmatku špatný rok. Nakonec jsem nad tím mávl rukou a rozhodl se odpočinout si a popřemýšlet, co v této chvíli udělám. Jedno jsem věděl jistě. Nemohu se vrátit do doby, kdy Radim zemřel. Nakonec jsem se rozhodl, že se vrátím do období, kdy už jsme byli s Helenkou svoji. Vzpomněl jsem si totiž na dobu tak před sedmi lety, kdy jsem se vracel z města. Helenka mi říkala, abych šel prodat akcie na opravu střechy a našla mě potom před stodolou ležet v trávě. Když jsem se na sebe podíval, měl na sobě smoking. Nastavil jsem osudové datum, když jsem přišel z města a zmáčkl tlačítko přesunu.

Opět jsem se ocitl ve stodole, jenže plného nepořádku. Venku zpívali ptáci, slunce se opíralo do dřevěných latí stodoly a prohřívalo tetelící se vzduch kolem. Přemýšlel jsem, jak mám zařídit, abych odstranil sám sebe. Pak jsem si uvědomil, že s tím stárnutím v budoucnosti muselo něco být. Nikdy jsem se sám se sebou nepotkal a Radim také ne. Navíc Radim zemřel ..., co když jsem měl zemřít také? Proto jsme se snad v budoucnu nepotkali? Nebo to bylo jinak? Odkud se vzali ti muži v černém. Z budoucnosti? Mají snad také stroj času? Nevěděl jsem. Jedno však bylo jisté. Muži nemohli tušit, do které doby jsem odcestoval. Náhle jsem zauvažoval zcela jinak. Nemohl se tento děj či život už jednou odehrát? Žiji ho snad už po několikáté? Proč si pamatuji cizí řeči, aniž bych se je musel učit a ze života samotného si nic nepamatuji?

Vystoupil jsem ze vznášedla a procházel se nervózně po stodole plného haraburdí, které po léta ukrývalo vznášedlo se strojem času. Usedl jsem na nejbližší bednu a znova se zamyslel. Od té doby, co jsem se tehdy vrátil z města, jsem si jisté okamžiky nepamatoval. Nejasně jsem si pamatoval seznámení s Helou a společné schůzky. Svatební obřad se také ztrácel v mlhavém oparu. Vše si jasně pamatuji až od chvíle, kdy se nad postelí skláněl doktor a říkal mi, že mi bude lépe. Od té doby jsem žil přece s Helou. Co když za to může ta kožená kukla. Mám ji vůbec s sebou?

Vstal jsem a šel ke vznášedlu. Kukla ležela pod hromádkou peněz. Začal jsem si ji prohlížet. Nic zvláštního jsem na ní neviděl, pokud jsem nepočítal na rubu zašlý štítek s nápisem: ZMÁČKNI A ZAPOMEŇ.

Vzpomněl jsem si na Radima, který si ji nasadil na hlavu, když ji našel a dělal s ní alotria. Chtěl jsem mu ji strhnout z hlavy. Jenže Radim uskočil, přitom zmáčkl nenápadné černé tlačítko na kukle, když si ji chtěl přidržet. Potom ho něco píchlo zezadu do hlavy. Po chvíli se vyvrátil a nepamatoval si, jak se ke mně dostal a co tady právě dělá. Musel jsem mu znovu vysvětlit, co jsem našel a jaké mám se vznášedlem úmysly. Až po čase jsem zjistil, že se Radimovi z hlavy vykouřil poslední rok bujarého života.

Poškrábal jsem se na hlavě a zamyslel se. Co když se pokaždé odehraje část života znovu. Úmrtí Heleny, objevení stroje času, cestování v čase a pak únik před muži v pláštích, kteří zabili Radima. Mělo to tak snad být?

Přestal jsem na to vše raději myslet, rozhodl jsem se, vrátím se k Helence a prožiji s ní znovu život, ať se se mnou stalo v minulosti cokoliv. Byl jsem okamžitě odhodlán na vše zapomenout, ale potřeboval jsem, abych si na všechno později vzpomněl. Znovu najít vznášedlo a nějaká informace by se mi mohla hodit.

Posadil jsem se na bednu a začal jsem psát do notebooku všechno, co jsem prožil, kde jsem byl, jak jsem podnikal i zavraždění Radima, aniž bych věděl, k čemu mi mohou později informace být. Soubor jsem uložil pod heslem, zavřel notebook a dal jej pod sedačku spolujezdce, tak aby nevypadl. Najednou jsem si uvědomil, že se vše tak do podrobností neodehrává, pokud se tak opravdu dělo. Notebook jsem přece před tím neměl a koupil jsem si ho před nedávnem, abych si usnadnil práci. Proč, když jsem našel vznášedlo, bylo zrovna nastavené datum do nové stodoly ke tchánovi? Nastavil snad tchán toto datum nebo jsem si ho tam nastavil sám? Za jakým účelem? Abych pátral přímo po něm? V tom případě jsem nevěděl, kde ho hledat a ani jsem se o to vlastně nepokusil.

Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce a zadal den, kdy Hela tragicky zemřela. Až znova vznášedlo najdu, ocitnu se u nehody a budu nad tím přemýšlet.

Nasadil jsem si kuklu na hlavu a na sedm sekund zmáčkl nenápadné tlačítko na kožené kukle. Každá sekunda znamenala jeden rok. Vzpomněl jsem si totiž, že Radim podržel tlačítko maximálně jednu sekundu a zapomněl celý rok. Když jsem tlačítko uvolnil, ucítil jsem tupou bolest na zátylku, tak jako tehdy Radim. Pak jsem si nacpal všechny peníze do kapes, kuklu hodil na zadní sedadlo, zaparkoval vznášedlo na místo, kde jsem ho před tím našel a přikryl ho plachtou. Pak jsem nanosil všechno harampádí, které jsem našel ve stodole na vznášedlo.

Otevřel jsem dveře od stodoly a vyšel ven. Slunce pražilo, vzduch byl prosycen senem, den jak stvořený pro návrat ke své ženě. Vždycky jsem si přál vrátit čas zpět a prožívat chvíle se svou milovanou manželkou. Moje sny se tak vyplnily. Po několika krocích se mi zatočila hlava, zapotácel jsem se a upadl.

„Konečně,“ zvolala Helena, když jsem se probral v posteli. „Měla jsem o tebe strach,“ starostlivě mi otírala krupičky potu na mém čele.

„Co se stalo? Proč jsem v posteli?“ ptal jsem se s podivem.

„Nic, jen jste upadl na zem a poranil si trochu hlavu,“ odpověděl místo Heleny doktor sklánějící se nade mnou. „Musíte pít více tekutin v takovém horku,“ pousmál se.

„Šel jsi do města prodat akcie, chtěl jsi přece opravit střechu. Když ses vrátil, tak se ti asi udělalo nevolno z toho horka,“ vmísila se opět do řeči Helena.

„Aha,“ odvětil jsem. Zároveň jsem měl pocit, že na něco strašně podstatného jsem zapomněl, ale nevěděl jsem, co to bylo.